Pannur

Najnovšia aktualizácia – Povodne v Pannur

Je to už mesiac odkedy povodne zdevastovali naše dediny a naši ľudia sú stále na ulici pre nedostatočné zabezpečenie bývania a iného potrebného vybavenia. Distribuujeme materiály ako ryžu, dal[1], olej, výživovú potravu pre deti, oblečenie, potreby pre domácnosť a teplé oblečenie, nakoľko zima pomaly prichádza.

Mobilizujeme ľudí, aby požadovali od vlády naplnenie práv, na ktoré majú nárok, v tomto boji o prežitie. Je tu veľká diskriminácia na strane vládneho aparátu, kde tým, ktorí pomoc nepotrebovali, bola poskytnutá vo veľkom množstve a na chudobných ľudí sa zabudlo. Malé pozemky boli dané ľudom z vyšších kást, ktorých domy neboli zničené, kým daliti, ktorí stratili svoje domovy, žijú stále pod holým nebom. V súvislosti s týmto bol zorganizovaný protest v Sindhnoor spoločne so spriaznenými ľuďmi a DSS požadujúci poskytnutie pozemkov ľuďom z Hulugunchi a okamžité dočasné zariadenia na bývanie. Výsledkom bolo uskutočnenie nového prieskumu s prísľubom poskytnutia okamžitej pomoci od Tahsiladar.

Sme znepokojení ohľadne počasia pretože cyklón v južnom mori ovplyvňuje Tamil Nadu aj Karnataku. Obloha v našej oblasti je stále zatiahnutá. Včera sa spustil silný lejak a my sme sa museli pozerať na ľudí snažiacich sa udržať ich malé stany na mieste. Je smutné, že vám musíme povedať, že tí, ktorí vlastnia dom dokázali získať pomoc, kým tí, ktorí sú úplne odkázaní na pomoc boli podvedení. Toto je spôsob ako fungujú vládne agentúry.

Čo sme urobili my:

Ako sme vás už informovali pred časom, spoločne so spriaznenými ľuďmi distribuujeme predmety nevyhnutnej potreby ako jedlo, oblečenie, vodu, lieky a riad.  Veci sme rozdávali už v 22 dedinách – Pannur, Hulugunchi,  Yadiwala, Chintmandoddi, Chitalli, Olabellary, Yeddoldoddi, Gonavora,  Hadginal, Chikalparvi, Devipura, Ramathnal, Vegneshwara Camp, Jokkur, Harnahalli, Valcomdinni, Rajolli,  Adavi Kanapur, Karabadinni, Puldinni, Dumti a  Muddanguddi.

Okrem distribúcie základného materiálu týmto ľuďom , naše tímy sú k dispozícii ľuďom, aby ich počúvali, prejavili účasť s ich utrpením a bolesťou a tiež aby sa venovali deťom.

Rozdelili sme našich dobrovoľníkov do rôznych tímov aby boli blízko ľuďom v týchto dedinách. Je tu 18 sestier z Kongregácie sestier dominikánok z Betánie a 6 jezuitských novicov, ktorí boli rozdelení do rôznych oblastí postihnutých záplavami spoločne s inými pomáhajúcimi.

Našou najväčšou úlohou teraz je zmobilizovať ľudí a pripraviť ich, aby požadovali od vládnych organizácii čo im patrí, ako pozemky pre ich domy a kompenzáciu za stratu majetku, dobytka a domu. Tiež vytvárame sieť s rovnako zmýšľajúcimi ľuďmi, s ktorými spoločne tlačíme na vládu, aby zabezpečila väčšie množstvo trvalého obydlia pre týchto ľudí.

Vzali sme niekoľko detí zo záplav postihnutých oblastí do Pannur a staráme sa o ne, nakoľko pre rodičov je príliš náročné starať sa o ich potreby.

Naši ľudia sú stále v šoku a nevidia žiadnu budúcnosť, keďže väčšina z nich stratila svoj dobytok a úrodu.

Fr.Maxim Rasquinha SJ

Predstavený misie


[1] Indická hustá krémová omáčka  zo šošovice (alebo iných strukovín), cibule a rôznych korenín, zvyčajne podávaná s ryžou.

Naléhavá prosba z Karnátacké provincie

Drazí bratři, drahé sestry v Kristu,
zdravím vás pozdravením pokoje.
Mnozí z vás projevili srdečný zájem o osud našich krajanů v severní části indické provincie Karnataka, stižené přírodní katastrofou. Vyjádřili jste nejhlubší účast a ochotu pomoci i osobně, jako dobrovolníci.

Záplavy, vyvolané neslýchaně prudkými a intenzivními dešti, zcela zdevastovaly rozsáhlé území, tisíce lidí připravily o domov i veškerý majetek, zničily jejich pole a zahubily hospodářská zvířata. Na severní část oblasti dopadlo neštěstí zvlášť tvrdě – o domov přišel víc než milión lidí a tisíce jich musí žít v provizorních táborech či v prostorách našich institucí. V ulicích měst a vesnic se povalují mršiny zvířat a všechno pokrývá vrstva tlející naplaveniny. I když naštěstí nedošlo k velikým ztrátám na životech, skutečné počty mrtvých a pohřešovaných výrazně převyšují čísla, udávaná vládními agenturami. Na denním pořádku jsou zde srdcervoucí scény, kdy členové rodiny zoufale hledají své drahé mezi stovkami těl, narovnaných u silnice, zatímco další postižené už tak pohltila hrůza a žal, že vůbec nechápou co se děje a nejsou tudíž schopni se o sebe postarat.

Nejvíce potřebujeme potraviny, pitnou vodu, oblečení a základní domácí potřeby, jako je kuchyňské náčiní, ložní prádlo, sanitární pomůcky a moskytiéry. Je nutné vyčistit ulice vesnic i měst, aby se nešířily nakažlivé nemoci a předešlo se epidemiím. V některých oblastech již působí vládní, náboženské a humanitární agentury, avšak jejich úsilí je jen kapkou v moři, protože celkové škody byly vskutku nesmírné.

Na obě naše misie, působící mezi nejchudšími obyvateli – dality – v Pannuru v okrese Raichur a v Bijapuru, dolehl čas tvrdých zkoušek. Situace v Pannuru je nejhorší za posledních čtyřicet let. Voda zde zaplavila domy až do výšky pěti metrů a poničila celý komplex misie. Mnoho okolních domů bylo poškozeno do té míry, že jejich oprava je už nemožná a řada staveb se úplně zhroutila. V samotném Pannuru zdevastoval živel na 212 domů a jejich obyvatelé jsou nuceni tábořit pod širým nebem u silnice, jen několika šťastnějším se dostalo provizorního ubytování ve vyšších patrech jezuitské ošetřovny. Velmi děsivým a pro Evropana stěží představitelným nebezpečím jsou jedovatí hadi, které voda vyhnala z jejich přirozeného prostředí. Jen v jezuitské misii utrpělo pět osob kobří uštknutí, jedna z nich je ve vážném stavu.

Řeka dosáhla povodňového stupně nenadále, v noci, což ve vesnicích způsobilo všeobecnou paniku. Lidé utíkali do bezpečnějších oblastí a snažili se zachránit aspoň část svého nevelkého majetku. Mnozí z nich však přesto ve zmatku a běsnících záplavách přišli o všechno. V nejzoufalejší situaci jsou ženy a děti, protože mnoho z nich nemá ani kousek suchých šatů na převlečení a dodávky jídla jsou zcela nedostatečné. Jedné z žen se uprostřed živelné pohromy narodilo dítě – naštěstí se pro ni na jezuitské ošetřovně našel malý koutek, kde má aspoň trochu soukromí.
Těžké chvíle se nevyhnuly ani kněžím. Otec Ambrose D’Souza SJ z pannurské farnosti se octl v nezáviděníhodné situaci, když voda zaplavila celé přízemí jeho domu až do výšky tří metrů a on nemohl uniknout. Sousedé, kteří žili v okolí fary, museli utéci, aby zachránili sebe i své blízké a tak otec Ambrose a ostatní obyvatelé fary zůstali odkázání sami na sebe. Až po třech dnech, kdy hladina vody o něco poklesla, byli schopni stavení opustit.
V posledních dnech je Pannur odříznut od zbytku světa a veškeré okolní komunikace jsou mimo provoz. Je přerušena dodávka elektřiny, chybí pitná voda, potraviny a k dispozici nejsou ani improvizovaná přístřeší pro místní obyvatele.
Vesnice jako Pannur, Hulugucnhi a další, obývané hlavně dality (kteří dříve, před oficiálním zrušením kastovního systému, patřili k nejnižší třídě tzv. nedotknutelných či vyvržených), se navíc nedočkaly žádné pomoci vládních agentur a orgány v Karnatace zde ani žádný zásah neplánují. Tisíce postižených jsou tak ponechány na pospas hladovění, nemocem a pravděpodobně i smrti. Do našich vesnic v této kritické situaci zatím nedorazily vůbec žádné dodávky potravin, vody, zdravotnických potřeb ani oblečení, kdežto na opravu poškozeného chrámu Mantralya bylo už teď přislíbeno přes deset miliónů rupií.
Nedávno se nám po tříkilometrové pouti zdevastovanou krajinou podařilo pěšky proniknout z Manvi do Pannuru a veškerý materiál, který bylo možno unést, jsme přepravili v batozích na zádech.
Sousední vesnice Hulugucnhi, která leží na protějším břehu řeky, zmizela prakticky celá pod vodou. Všech 55 domů bylo zaplaveno, lidé při nočním úprku ve zmatku o všechno přišli a nyní trpí hladem. Povodeň odnesla jejich stáda a dokonce se pohřešují tři z tamějších obyvatel. Nejhůře opět trpí ženy a děti, jimž kromě základních potřeb chybí suché šaty a jakékoli soukromí.
Stejný osud potkal i další vesnice, jako Ramathnal, Chitralli, Gonavara, Yadiwala, Hedignal, Yeddoldoddi, Chikalparvi, Iynoor, Pul Parmesh Dinni, protože všechny leží na březích řeky.
I tam žijí převážně dalité a jsou to právě oni, na něž dopadlo neštěstí nejhůře. Místní správa se však snaží budit dojem, že se v našich vesnicích vlastně nic tak vážného neděje. Odpovědní představitelé přitom ani nevykonali žádné šetření v místě katastrofy a nevyhodnotili ztráty na životech a majetku.
Bratři jezuité z misie zavřeli své školy a pustili se s plným nasazením do záchranných prací. Učitelé i studenti se rozdělili do dvanácti týmů, které byly vyslány do nejhůře zasažených oblastí. Při práci ve vesnicích se k nim připojily řeholní sestry z několika dalších kongregací a vzdělávacích institucí. Podle důmyslného plánu otce Erika Mathiase SJ, který i se svým týmem pobývá ve stanech nedaleko Pannuru, jsou takto postupně navštěvovány všechny postižené vesnice a jejich obyvatelům se dostává materiální i duchovní pomoci.
Otec Maxim Rasquinha SJ se rozhodl seznámit veřejnost s utrpením obyvatel svého kraje a promluvil na vlnách Rádia Vatikán; jeho asistent, otec Erik, zase využil londýnského vysílání BBC, aby seznámil svět s vývojem situace v krajích zasažených záplavami. Jsme neustále v kontaktu s našimi statečnými pracovníky, kteří vykonávají službu v nejhůře postižených oblastech. Muži a ženy z místních jezuitských komunit a institucí si vskutku zaslouží naši podporu a povzbuzení, vždyť zareagovali ihned a nedbaje hrozícího nebezpečí, vyslyšeli zoufalé volání našich lidí o pomoc.
Události v Bijapuru, historickém městě s téměř dvěma milióny obyvatel, připomínaly noční můru. Prudké deště trvaly nepřetržitě téměř pět dní, voda stoupala rychle, jako když dojde k provalení přehrady a příval se řítil ulicemi jako rozvodněná bystřina. Od nepaměti zde nedošlo k tak rozsáhlé katastrofě. Mnoho rodin ztratilo živitele, domov, majetek, prostředky obživy, hospodářská zvířata i úrodu.
V samotném městě Bijapur je 103 velkých chudinských čtvrtí, kde pracují naši bratři jezuité. Místní úřady však nejenže neposkytly žádnou pomoc, ale využily přírodní katastrofy jako záminky k demolici těchto čtvrtí! Právě jsem obdržel zprávu od otce D’Souzy, který zde působí: „Děkuji vám jménem misie za velkou podporu i pomoc, skutečně přišla v pravou chvíli. Nyní nás však postihla další tragédie. Orgány místní správy zahájily likvidaci některých postižených čtvrtí, aniž by jejich obyvatele předem upozornily či dokonce patřičně kompenzovaly. V rámci odstraňování následků povodně a vysoušení dochází i k demolici staveb. Jen včera zde byly strženy čtyři stovky domů. Mnohokrát jsme se střetli s odpovědnými představiteli, intervenovali jsme dokonce i u ministra, v jehož jurisdikci se nachází náš okres; hrubě a neurvale nás však vypoklonkoval. Podali jsme stížnost na Státní komisi pro lidská práva, dosud však bohužel čekáme na odpověď. V nejbližších dnech může demolice zasáhnout dalších pět chudinských čtvrtí, v nichž působíme. Nechceme zabraňovat úřadům v naplánovaném postupu, jde nám jen o to, abychom vymohli spravedlivé odškodnění pro ty, kteří díky němu utrpí další škody.“

Součástí naší agendy, zaměřené na přímou pomoc obyvatelstvu, je i distribuce potravin, pitné vody a zdravotnického materiálu do postižených čtvrtí. Ve spolupráci s dalšími agenturami, nemocnicemi, všemi lidmi dobré vůle a dokonce i některými představiteli státní správy se snažíme proces urychlit, aby se pomoc k potřebným nedostala pozdě. Podle plánu bychom měli zaopatřit na pět tisíc rodin jen v Bijapuru a dalších 950 v Mudholu v okrese Bagalkot. Spojeným úsilím zakládáme i polní nemocnice, kde se léčí lehčí úrazy a méně závažné choroby. Kéž milosrdný Bůh osvítí srdce všech, kdo mohou pomoci!

Drazí bratři a sestry, naši krajané musí stále přežívat ve stanech u cesty. Pevných přístřešků je pomálu a zima se blíží, proto vyvstává tím naléhavější potřeba dodávek oblečení, pro ženy, muže i děti do čtyř let. Nejběžnější ženský oděv je v našich krajích sárí – dlouhý pruh látky, který se omotá kolem těla, dále lungi – sešívaná sukně, nošená muži i ženami, ale i klasická trička, krátké kalhoty a bavlněné čepice. Velikou cenu pro nás má i ložní prádlo, ručníky, základní hygienickéh potřeby, psací potřeby, poznámkové a bloky. Pravým pokladem je i veškerý zdravotnický materiál.

Předem vám děkujeme za pomoc, můžete se spolehnout, že nebude marná a vaše dary zamíří přímo k těm nejpotřebnějším.

Ve spojení skrze modlitbu, s díky a důvěrou v Krista
váš
Francis Serrao SJ
Provinciál
15. října 2009

Mnozí z nás mají v paměti záplavy, které postihly naši republiku v létě 2002. Někteří utrpěli škody, všichni sledovali řádění živlu v přímém přenosu. Dík tomu může snad následující vyprávění otce D’Souzy vzbudit právě v občanech České republiky víc, než jen laciné vzrušení ze čtení senzační zprávy o katastrofě ve vzdálené zemi.

„Čtvrtek 1. října 2009 se stal dnem, který se zapíše černým písmem do historie Jagirpannuru. Silné deště, trvající už několik dní, zdvihly hladinu říčky jménem Pannur a ta se vylila z břehů. Kolem sedmé hodiny večer se kdysi mírný tok proměnil v hučící proud, který záhy omýval základy schodiště mého malého kostelíka.

Do půl osmé dosáhla vodní hladina až ke schodům presbytáře. Přesvědčil jsem sám sebe, že skutečné nebezpečí nehrozí a voda zase klesne. Proto jsem dopřál kuchaři a dvěma učitelkám čas na večeři. Kolem osmé bylo po jídle a všichni jsme se uložili k spánku. Už se mne zmocňovala dřímota, když se zvenčí ozvalo zoufalé kvílení vyděšeného štěněte. Vyskočil jsem z postele, vyběhl ven – a naskytl se mi neuvěřitelný pohled. Vířící masa černého proudu se svíjela jako nějaká zlá, živá bytost, která se chystá vtrhnout do mého domu.

Všude kolem běsnil ničivý příval. Vyřítil jsem se po schodech nahoru, do ložnice, kde spaly obě učitelky, probudil je a stěží ovládaným hlasem jim vysvětlil, co se děje. Seběhli jsme do přízemí, jenže při pohledu ven bylo zřejmé, že voda je už příliš hluboká a proud tak silný, že nemáme šanci jej překonat.

Proto jsme se všichni odebrali zpět do patra a pokusili se usnout. Nikdo z nás nepromluvil ani slovo. Musím přiznat, že v těch chvílích mne přemohl skutečný strach. Proto jsem se modlil: ‘Pane, prosím, ochraňuj nás. Je-li to Tvá vůle, už zítra budu s Tebou v nebi. A jestli ještě nepřišel můj čas, pak zítra zase uslyšíš mou modlitbu.’ Pocítil jsem úlevu a pokojně usnul.

Svítání pátečního rána 2. října 2009 odhalilo nevídanou, takřka apokalyptickou scenérii. Celá vesnice Pannur byla pod vodou, mnoho domů se zřítilo a proud odnášel majetek obyvatel i jejich zásoby. V samotném Pannuru naštěstí nedošlo ke ztrátám na životech, záplava však během jedné noci učinila ze zdejších obyvatel vyhnance ve vlastním domově. Ani fara nebyla uchráněna, zhroutila se celá jedna zeď a přišli jsme i o liturgické knihy.

Když hladina konečně klesla, lidé se začali vyrovnávat s následky katastrofy, snaží se napravovat škody, způsobené ničivým živlem a smiřují se s ještě větší chudobou. Pokorně prosíme o finanční pomoc, která by ulevila našim krajanům v jejich bídě a utrpení.

Dlouhé týdny potrvá, než se život v Jagirpannuru vrátí do normálních kolejí…“

Otec Ambrose D’Souza,
farář
Jagirpannur
9. října 2009

Z Evropy není bohužel prakticky možné zorganizovat v krátkém čase dodávku materiálu, potravin či léků a eventuální dobrovolníci by potřebovali příliš dlouhou dobu na přípravu, nezbytná očkování a aklimatizaci. Proto v našich podmínkách zůstává jako účinná forma podpory a vyjádření účasti obětem jen finanční po moc. Prosíme, podpořte misii zasláním peněžního daru na bankovní konto č. 5076810002/4000, variabilní symbol 10851.

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená.

Bubblecast plugin is not configured properly. Please, contact administrator.
Add video comment

Stránka misionárov v Indii